Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje

Tak jsme to zas pos…. a utužili manželství

By on 13.1.2017

Celé to začalo asi předpředposlední den naší cesty autem. Zbývaly nám dva dny na pobřeží v Essaourii, pak vrácení auta a dva dny v Marrakéši. Ideální doba si zhodnotit dosavadní cestu. K hodnocení by toho bylo dost, ale jedním z podstatných postřehů bylo: „Půjčit si auto? Nikdy víc.“

A proč? „Protože na cestě nejde jen o to, co vidíte a poznáte, ale že řešíte věci, překonáváte problémy a zažíváte tak nejen zemi, ale i sám sebe. Tohle je prostě na můj vkus moc ízy pízy.“ Řekla jsem s nohama na palubovce svému muži.

A protože jsem to nezaklepala ani na dřevo, ani na zuby (jaká je souvislost mezi zaklepáváním na dřevo a na zuby? zatím jsem odhalila spojitost jen v Georgi Washingtonovi a jeho dřevěné protéze – nevíte někdo?), mělo to přestat mít ízy pízy. Problémy k překonávání měly přijít a měl přijít stav, kdy budeme rádi, že jsme schopní řešit sami sebe.

Jako první ta divnonemoc skolila v Essaourii mě. Mě! Která od Kyrgyzstánu léta páně 2007 a později od okružní cesty Balkánem léta páně 2008 neměla cestovatelské zažívací problémy! Mě, vegetariánku, co pěla ódy na svou imunitu pěstovanou pojídáním nanuku Calippo upadlého na zem na hlavním nádraží od nějakých šesti let (díky, maminko, že nejsem zhýčkanec!).

Nicméně stalo se. Únava, horečka, zvracení, průjem, zimnice, blouznění. Noc a dopoledne za mnou do pokoje chodily imaginární návštěvy lidí, které jsem potkala na cestách, mých přátel i kolegů…Všichni mi něco šeptali, jen už nevím co. Ujít pár metrů byla práce největší.

Každopádně další den se mi udělalo lépe a zvládli jsme i přejet  do Marrákéše. A tam to přišlo na Zelendu. Stejná zimnice, stejné blouznění, stejné zvracení… Když mě někdy v deset v noci Zelenda varoval, ať si dávám pozor na toho kluka v bílém triku, co nám jezdí na kole po hotelovém pokoji nahoru a dolů, dostala jsem i trochu strach.

Naštěstí ráno přineslo trochu úlevy i Zelendovi, nám bylo požehnáno soudností, že jsme vzdali noc na letišti a přizaplatili si hotel a protože se oběma dělá lépe, tak i domů se dostaneme.

Ale co z téhle banální historky o blouznění a pochodech ve střevech vyplývá? Asi nejlépe to vystihl Zelenda, když vykoukl, celý upocený zpod několika přikrývek, podíval se na mě oddaně poté, co jsem mu donesla pití a špitl: „To zase utužujeme naše manželství, že…“

A měl pravdu. Miliony krásných zážitků a chvilek štěstí dokáží být krásné s kýmkoli. Ale být šťastný v momentě, kdy s někým sdílíte nemoc a zasmraděný pokoj, je víc. Blbnout spolu v moři a dávat si dobrůtky je skvělé, ale ve finále těžíte z toho, když společně něco překonáte, zvládnete a i když ten upocený, ufuněný a jako opossum smrdící tvor vedle vás je pro vás tím nejkrásnějším na celém světě.

Takže tak. A mimochodem, příslovečný oposům, z Cimrmanovy Afriky („Smrdím jako opossům.“ „Co je opossům?“ „To je zvíře, co smrdí jako já“) skutečně existuje. Nemoc nás přiměla googlit (něco jako nouze housti). A abyste i vy věděli, jak vypadá opossum, tak přidávám i obrázek. Je to druh vačice, co se umí dělat mrtvou, svalí se na zem, protočí oči a vyplazí jazyk. A nejen smrdí, ale i vypadá stejně jako my, když nám bylo blbě.

 

A i když jsme to zas po… Tak je nám spolu krásně.

TAGS
RELATED POSTS