Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je

Po indonéštině francouzština: pořád je co se učit

By on 30.10.2016

„La manzana“ ozývá se z počítače v rohu, nad kterým se sklání můj muž. Samozřejmě, že ten nejlepší muž na světě.

„La pomme“, vyluzuje telefon v mé ruce, když sedím s nohama na stole.

Španělština a francouzština se míchají v našem obýváku do divného mixu přerušovaného smíchem mě, mého manžela, našeho spolubydlícího a manželovy sestry, která u nás občas přespává. A ve chvíli se už překřikujeme v různých jazycích, kteří jsme my čtyři schopní dát dohromady a které trochu umíme. Když už je toho fakt moc, završuji diskusi sarkastickým „to jsme ale polygloti“. „Spíš idioti“, kontruje můj manžel. Zasmějeme se, obejmeme se a zase – tentokrát už s důstojností a soustředěním, studujeme dál.

Tak vypadá jeden běžný večer u edunomáda doma 🙂

 

Ale proč to vlastně píšu… Sdělení jsou dvě.

Prvním oznamuji, že jsem se začala učit francouzsky. Radši to oznamuji veřejně, pomůže mi to překonat krize – takhle se budu muset učit, i když nebudu chtít, abych nebyla trapná. A proč francouzsky? Jedu v zimě do Maroka – do tamních škol, za dětmi a lidmi – a to se pak francouzština hodí. Tedy, arabština by byla lepší, ale po pravdivém nahlédnutí svých jazykových (ne)schopností, jsem ji vzdala. Navíc když se francouzštinu do Maroka naučíš, jinde v Africe jako když najdeš. Tedy aspoň v bývalých francouzských koloniích. A když potkáš na cestě Francouze, tak také – ve většině případů totiž anglicky nemluví (ano, tento předsudek vůči Francouzům se potvrzuje), tak s nimi aspoň budu moc pokonverzovat a štvát je svým středoevropským přízvukem.

A tak tu tedy veřejně deklaruji svou výzvu: do konce roku umět základy francouzštiny – objednat si, dát nezávaznou řeč a smlouvat 🙂

Druhým sdělením chci říct, že poučka „dělej jednu věc pořádně“ nemusí nutně platit. Nebo aspoň ne pro všechny. Žijí totiž mezi námi i taková podivná individua, která to nedokážou a která to nebaví. Můžeme jim říkat třeba hyperaktivní, přelétaví, bezcílní…nebo pozitivněji multipotenciální, univerzální, zvídaví. No a já jsem samozřejmě jedním z těchto individuí.

A bylo osvobození si přiznat, že i experimentování, učení se tu něco a tam něco vlastně nemusí být špatně. Že je to pro mě ideální cesta. Jak by asi totiž skončily mé pokusy dělat jen jednu věc, zpracovávat jen jedno téma po mnoho a mnoho let? Brzy bych byla frustrovaná, že mi něco uniká, brzy by mě to přestalo bavit, chyběl by mi kontext a spousta střípků znalostí a zkušeností, z kterých skládám své rozumění světu, své vědění i sebe samu. A ze strachu dělat něco jiného, ze strachu dělat více věcí, bych možná nedělala nic.

Takže asi nebudu expert na jednu jedinou oblast, ale každá nová věc mi rozšiřuje obzor. Zvládla jsem se naučit indonésky – a díky melodii a rytmu řeči se víc vcítila do pohody nikam nespěchajících Indonésanů, díky struktuře jejich jazyka nahlédla i lépe do struktury jejich přemýšlení. Ale teď už indonéštinu nepotřebuji. No a? Tak jdu dál a uvidím, co mi přinese francouzština.

A přiznávám bez mučení: Dělat jednu věc pořádně je dobré. Dělat více věcí a střídat je, ale není o nic horší. Zvlášť když dohromady dávají smysl.

 

A proto si na závěr dovolím výzvu a až burcovací zvolání de facto triviální věci :-D: Dělejte, co chcete a co vás baví! Dělejte jednu věc nebo deset! Hlavně něco dělejte!

Tak ahoj, hezký den a já jdu zase něco dělat…

TAGS
RELATED POSTS