Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje

Tajemství Indonésie odhalena!

By on 22.8.2016

Když jsem po Indonésii cestovala před dvěma lety, sice jsem se naučila mnohé o zdejší kultuře, ale stejně pro mě zůstávalo pár (většinou dost obskurních) věcí záhadou.

Teď, když žiji s místními, jsem většinu tajemství prokoukla, nebo si nechala vysvětlit. A jsem tak nesobecká, že se s vámi o ně podělím.

 

Proč se s vámi furt chtějí fotit?

Místní, jakmile už mají chytré telefon, stávají se posedlými focením. A jakmile se objeví bule, je to pro ně prostě challenge. Možnost ukázat kamarádům, že v jejich jinak většinou docela monotónním životě se vyskytlo něco zajímavého. Je to něco, čím se mohou chlubit, jako že i když neumím anglicky, tak jsem si to zařídil (většinou to před kamarády řádně přibarví, jako že s vámi doopravdy mluvili anglicky)…

Občas je to fakt fotografická smršť, a i když chci být zdvořilá, tak křeče ve tvářích od pro středoevropana nepřirozeného úsměvu nejsou příjemné. Takže někdy odmítám. A abych byla spravedlivá a konzistentní, mám pár kritérií: Chtějí se fotit, aniž by se mě zeptali? Předcházelo focení protivné chichotání? Chovají se agresivně nebo nezdvořile? Neexistuje! Pak je pošlu někam.

Mimochodem, když se s nimi vyfotíte, fakt to ocení. A protože se pořád fotí i mezi sebou, tak to prostě patří v jejich životu.

 

 

cDSC_0407Proč furt zírají?

Místní s vámi buď budou chtít mluvit (a pokládat otravné otázky jako kam jdete, co tam chcete a jak se jmenujete), nebo budou zírat. Kategorie mluvků a zíračů se většinou nekombinuje. A proč zírají?

Zdejší život umí být dost monotónní. A zírají ti, kteří ho mají nejvíc monotónní. Ti, co pracují tři hodiny denně, nebo zrovna jen čekají, až jim vyroste rýže… A když se objeví běloch – bule (tak nás označují), tak je to prostě zajímavé. Navíc my většinou děláme divné věci a chováme se jinak. A tak zírají a často si o nás nepokrytě povídají. Předpokládají, že to nepoznáme. Já ale bohužel nebo bohudík rozumím…

Ale nebojte, vypozorovala jsem, že stejně umí zírat i Indonésan na Indonésana, pokud dotyčný dělá něco zajímavého a nezvyklého. Třeba pracuje. Nebo se mu rozbila motorka. Nebo nedej bože čte knihu.

Ale není zírání jako zírání. Podle výkladu místních je zírání z dálky součástí kultury. A je v pořádku. Pokud ale přijdou až moc blízko a zírají (já mám rekord v zírání na blízko asi 20 cm, kdy mi jeden dotyčný strčil hlavu tak blízko před obličej, až jsem cítila jeho dech), tak už je to nezdvořilé. A jste v právu reagovat.

Mimochodem, toho blízkozírače jsem se zeptala, co chce. „Jenom koukat, jste krásná bule.“ To bylo tak bezelstné a pitomé, že jsem nevěděla, zda se smát nebo mu jednu lísknout. Tak mu říkám, „tak koukejte, jak umí bule zmizet“. Efektně jsem se otočila na patě a normálně odešla.

Mimochodem, pokud vám zírání vadí, začněte zírat taky. Po nějaké chvíli to nevydrží…

Prostě sečteno a podtrženo, Indonésané zírají. Jak říká jeden můj zdejší kamarád: „Mozek Indonésanůsídlí z poloviny v očích.“

 

Proč nosí chlapi dlouhé nehty?

Není to móda. Každý dlouhý nehet na každém prstě má svůj ryze praktický (a někdy nechutný)účel. Dlouhý nehet na palci je na otevírání věcí – k jídlu prodávanému na ulici se přidává koření (no, prostě chilli) v malých pytlíčkách a ty lze nejsnáze otevřít dlouhým nehtem. Nehet na ukazováčku je na brnkání na kytaru nebo ukulele. Prostě náhrada trsátka. No a nehet na malíčku je, jak mi bylo doslova řečeno: „na čištění“. Takže v podstatě na šťourání v uchu, nose a tak podobně.

Jo a jedná se samozřejmě o nehty na levé ruce. Pravá se používá na jedení (často se jí rukama), zdravení a podávání věcí. Levá na většinu ostatních věcí. A je také klíčem k pochopení dalšího indonéského tajemství: jak to dělají bez toaletího papíru? Ano, přesně tak. Levou rukou.

 

Proč volají „hello, mistééér“ i na ženské?

Protože většinou nic jiného anglicky neumí. A protože nevědí, že existuje něco jako miss nebo missis. A když jim to vysvětlíte, ne vždy to pochopí. A když to pochopí, ne vždy to udrží.

Ale to je ten lepší příklad.

Agresivně a hodně protáhle zvolaný „mistééér“ je způsob pokřikování na bule (tj. bělochy, tak nám říkají) ještě z koloniálních dob. Holanďaé byli prostě „mistér“. Prostě se tu mistéééruje už po staletí.

 

cDSC_0211Co je ten želatinový blivajs prodávaný na tržištích a ulicích?

Je to v zašlých plastových nádobách, má to šílené barvy, plavou v tom oslizlé cucky a místní si to kupují ve velkém a pijí brčkem z igeliťáku. Nechutné. Turisti z toho mají srandu. A málokdo má na to to ochutnat.

Mně to bylo servírováno v jedné rodině. A odmítnou pití či jídlo zde nelze. A naštěstí to není tak zlé. Je to směs vody, barviva a sirupu. Někdy i kokosového mléka. A cucky co v tom plavou jsou kousky dužiny mladého kokosu (ty jsou dobré), želé vyráběné z nějaké rostliny (to jde) a želé ze speciální mouky (a to je hnus). Jo a taky do toho občas přihodí kousky chleba.

Takže suma sumárum. Pozřít se to dá, ale není důvod, proč to podstupovat dobrovolně.

 

 

 

A několik věcí, které stále nechápu:

Proč furt zametají, když o metr dál se válí tuna odpadků?

Zdejší posedlost zametáním pomocí košťat z proutků nechápu. Nepřijde mi, že by byli zdejší lidé tak čistotní. Zametají a o pár desítek centimetrů se válí odpadky a to jim nevadí. A bez problémů odhazují další. Navíc se zametá hlavně brzy ráno a zdejší košťata jsou hlučná. Takže nepochopitelný zvyk zametat se stává navíc i otravným.

Každopádně, i když tento zvyk nechápu, tak jsem ho z nepochopitelného důvodu převzala. Prostě jsem se jednoho rána přistihla, že držím v ruce a zametám před barákem mé rodiny. A o půl metru dál v pangétu se válela tuna odpadků…

 

Proč si vás chtějí přidávat do přátel na facebooku i lidé, které jen potkáte na ulici

Prostě to tak mají. Komunikují spolu přes FB skoro furt a většinou povrchně. Mít hodně přátel je pro ně známkou jejich statusu a mít mezi přáteli bule, je fakt něco, s čím se mohou chlubit.

Proč to ale mají takhle, to nepochopím nikdy.

A protože nechápu a přijde mi to pitomé, tak v tomhle případě zůstávám nezdvořilá. Nepřidám si nikoho, s kým se doopravdy nespřátelím. A pro jistotu jsem kompletně zablokovala možnost označovat mě přáteli přátel a zobrazovat příspěvky, ve kterých mě označí i přátelé. Facebook je tu peklo.

TAGS
RELATED POSTS