Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje život s kmeny

Ostrov Alor: Peklo a ráj v jednom

By on 29.7.2016

Když jsem poprvé přijela do „své“ vesnice v horách nad tyrkysovým mořem ostrova Alor, byla jsem okouzlena. Tradiční domy, milí a zdvořilí lidé, spontánní děti, neuvěřitelná pohostinnost. Pak jsem si začala všímat, že jídla, kterým mě hostí, zas až tolik nemají. Strava je tu docela chudá. A proč tomu tak je, jsem měla pochopit později.

A protože jsem se do vsi nakýblovala na nocleh a stravu na docela dost dní, chtěla jsem se aspoň nějak odvděčit. Ale peníze si tu ode mě nikdo nevezme, jsem přeci host. Tak jsem nakoupila alespoň nějaké dárky, praktické věci, které si nemohou opatřit směnným obchodem s jinými vesnicemi, který zde stále kvete.

A pomalu jsem se začala zapojovat i do práce na vsi. Stloukání rýže, drcení a pražení kávy… Ačkoli oficiálně velkou celonoční ceremonií začalo období sklizně, skoro nikdo sklízet nechodí. Letos totiž v celé východní Indonésii bylo podivně dlouhé období dešťů (místní mnohdy věří v draky a duchy a nevěří na malárii, ale pokud jsou zemědělci, tak rozhodně věří v globální oteplování). Proto úroda ještě nedozrála a asi ani nebude příliš hojná. Ale místní jsou na střídání dobrých roků s těmi špatnými zvyklí. Půda je tu neskutečně chudá. Na jednom políčku lze hospodařit maximálně dva roky a pak se půda vyčerpá a musí se nechat ležet ladem dalších dvacet let!

Píšu tu o zahradách polích, ale v podstatě jsou to jen plácky suché světlé hlíny připomínající spíš prach než zeminu někde uprostřed kamenitého lesa plného hadů, pavouků a žahavých či trnitých rostlin. A rozhodně tyhle plácky nejsou hned za vsí. Táhnou se mnoho kilometrů od vesnice do hlubokého lesa a vysokých hor.

Naštěstí i les skýtá místním, kteří nezapomněli dosud střílet z luku a vyrábět šípy, dostatečnou obživu. Loví zde ptáky, divoká prasata i lesní krysy, nebo sbírají různé listí a bejlí, které pak nazývají zeleninou. A pochybuji, že přitom oceňují pro evropské oko romantický výlet na azurové moře pod nimi.

A pochybuji, že romantiku a krásu zdejší krajiny ocení lidé, které kosí zdejší nemoci (a že jich je). Jen v „mé“ rodině zemřelo docela dost dětí na zánět slepého střeva, včelí bodnutí, malárii, horečku… Místní tvrdí, že tu malárie není. Protože si neudělají testy a neví, že ji mají (jen některé případy nejtypičtějšího malarického kmene za malárii považují). Zdejší nemocnice je spíš předstupněm márnice. Lidé se z ní nevrací. Těla místních „zdobí“ spousta jizev a boláků ze zanícených a infikovaných zranění, která by v Evropě byla banální. Koneckonců i mě stačily dva dny zde, aby se mi do téměř zahojené rány dostala infekce, zrudl mi celý prst a místní mi museli dolovat hnis zpod nehtu. Ne že by to nebolelo. Ale bez toho kdo ví, zda bych pořád měla na těle všech dvacet prstů.

 

Na druhou stranu je zdejší malárie i málo úrodná půda tím, co Alor chrání před osudem mnoha oblastí Sumatry a Papui – řízenou transmigrací. Vláda nabízí přesídlení chudým lidem z přelidněných regionů. Odstěhuje je na jiný ostrov, dá jim půdu. Ale ne dostatek, aby uživili svou rodinu. Až se půda vyčerpá a lidé vybijí všechnu zvěř v okolních lesích, protože nic k jídlu nemají, přijdou pěstitelé palmy olejné a tyto zoufalce najmou. A až plantáže palem vyčerpají půdu docela, přijdou těžaři a otevřou doly. A přesídlení lidé, už zcela zoufalí, se stanou horníky. V rámci tohoto koloběhu ještě pravidelně dochází k tomu, že přesídlence napadnou místní kmeny, pár lidí zemře a nastoupí armáda. A přes tu pak jdou veškeré peníze a přesídlenci se stávají novodobými otroky a generálové tyjí. Do transmigrace investují boháči a banky celé jihovýchodní Asie. Takže to, co Alor a zdejší lidi ničí a zabíjí, je zároveň zachraňuje.

Alor je jedna velká dialektika. Teze a antiteze ústí v syntezi, dobré a špatné tvoří podstatu krásy a nedotčenosti tohoto ostrova. Zdejší problémy brání vzniku problémů nových.

Zdejší lidé jsou tak mírní a pohostinní, až si čas od času vjedou do vlasů a nad hlavním městem Kalabahi létají šípy do prvního mrtvého (potenciální přesídlenci by dost možná také brzy skončili se šípy v zádech). Zdejší lidé žijí ve velké svobodě, bez úřední buzerace (jo, úřady tu oficiálně jsou, ale jsou to spíš flákárny) – a platí za to daň. Kam nedosáhne úřad, nedosáhne ani lékařská péče (bohužel korupce ano). Zdejší děti jsou svobodné a v brzkém věku ovládají všechny potřebné dovednosti pro zdejší život, daní za to je fakt mizerné vzdělání jak ho chápeme my. A takřka nulové vyhlídky na jiný styl života. Alor znamená i krásnou přírodu, hory a moře, opuštěné pláže, ale na zdejší půdě skoro nic neroste.

 

Alor je ztraceným rájem z evropských fantasií o soběstačných svobodných ušlechtilých „divoších“ a rajské přírodě. Alor je peklem skýtajícím tvrdý život v neustálém ohrožení, že o něj přijdete.

Alor je peklo, Alor je ráj.

A já vím, že na něj nikdy nezapomenu a svou zdejší rodinu budu mít vždy ráda a brát ji jako svou součást.

TAGS
RELATED POSTS