Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa edunomád putuje život s kmeny

Děti mají svobodu, ale facka občas padne: trestání dětí kmene Abui

By on 28.7.2016

 „Bijete někdy své děti?“, ptám se mama Rut.

„Ne, děti nikdy nebijeme,“ odpovídá.

„A co děláte, když zlobí?“

„To je prostě plácneme, takhle…“ a naznačuje facku.

Vytáhnout z místních nějaké informace bývá těžké. Můžeme používat stejná slova, ale každý si pod nimi představíme něco jiného. Význam a souvislosti slov jsou ukotveny kulturně. A naše kultury se setsakramentsky liší. Ale o tom psát nechci, dnešním tématem by měly být tresty.

Po úvodním rozhovoru začne mama Rut předvádět, jak ještě jinak trestají své děti. Jedná se vždy o tresty fyzické, jako je zakroucení ušními lalůčky nebo zmáčknutí tváří mezi čelistmi. Zajímavé je, že zcela stejné tresty popsal u kmene Abui antropolog Cora du Bois ve 40. letech 20. století, kdy lidé Abui žili ještě výš v horách, byli stále lovci lebek a ve všední dny chodili skoro nazí a k zakrytí těch nejintimnějších partií používali kůru stromů. Méně zajímavé je, že když jsem byla malá, používala podobné tresty moje babička. Asi se některé druhy fyzických trestů, stejně jako druhy dětských her vyvinuly nezávisle na sobě snad všechny kultury.

Zpovídám dál mama Rut a ptám se, kdy děti trestají? „Když nechtějí jít do školy, nebo když příliš dlouho brečí.“  Víc důvodů z ní nejsem schopná dostat, jindy to prý není potřeba. Dále zjišťuji, že s tresty začínají v době, kdy dítě rozumí a chápe, co mu dospělý říká a co po něm chce. A to se zcela kryje s obdobím, kdy děti začínají pomáhat v domácnosti. Což odpovídá tak věku dvou let plus pár měsíců.

Popravdě řečeno jsem ale za celou dobu soužití s lidmi Abui neviděla, že by jakékoli dítě bylo trestáno. Děti si do velké míry dělají, co chtějí, do povinností doma je nikdo nenutí, a když něco rozbijí nebo zkazí, nikdo se nezlobí. Maximálně na ně dospělí houknou podivné citoslovce, které lze nejlépe přepsat jako“wHee“ (stejný zvuk dělají na psy, kteří se snaží ukrást jídlo z kuchyně), aby děti upozornili, že se pohybují na hraně přijatelnosti.

Rodiče trestají děti zhruba do jejich 12 – 15-ti let. Poté od trestů ustupují. Zdůvodňují to tím, že děti už jsou velké a mohou rozumem pochopit, co se po nich žádá a v diskusi se vše objasní. Dalším důvodem, proč se od trestů upouští, je, že v tomto věku už se fyzické síly rodičů a dětí srovnávají a děti by se mohly ubránit (tento zvyk asi pochází ještě z dob, kdy byli chlapci tohoto poměrně bojového kmene vedeni k větší míře agresivity, což se tedy dnes už neděje). A posledním důvodem, proč děti v pubertě rodiče netrestají, je to, že děti si většinu prohřešků vyřídí mezi sebou – puberťáka, který jedná zle, potrestá dětská skupina. A ta dle mama Rut už „ pouze neplácá,ale někdy zlobivé dítě i doopravdy bije“.

Jestli se tu ale něco nepraktikuje, tak jsou to tresty psychické. Že by někdo s někým nemluvil? Neexistuje! Že by někdo někoho citově vydíral? Nikdy. Rodiče, kteří dítě plácnou, berou tímto věc za vyřízenou a dále jsou vřelí a srdeční.

A rozhodně se tu nepoužívají žádné formy odměn. Vytáhnutí sladkostí nebo toho mála lepších koupených hraček záleží na rodiči nebo i prosbě dítěte, ale není podmíněno žádným „když“. Jinak jídlo, čas na hru i na mazlení je stálý a ničím nepodmíněný. Děti nikdo nepobízí do učení, ať již toho školního nebo učení se řemesel a práce ve vsi. To dělají děti samy a je to pro ně součást hry (samozřejmě učení praktických činností před školou většinou preferují).

 

Celkově ale mají dětí tradičně žijících lidí kmene Abui obrovskou svobodu (ve městech ji mají o něco menší). Spoustu času na hru, do domácích prací se zapojují dobrovolně a rodiče (a stejně tak i celý zbytek vesnice) pro ně mají vždy otevřenou náruč. Že děti něco rozbijí? Nikdo to neřeší a děti to většinou spraví samy, je to přeci jejich odpovědnost! Že se mezi sebou pošťuchují? I to si vyřeší samy. Že zrovna nemají náladu mluvit s rodiči? Tak jdou prostě na hoďku nebo i na celou noc k jiné rodině. Motivace dětí k učení a objevování pramení jenom z nich samých. Nikdo jim neříká, co mají dělat.

A jak často používají fyzické tresty? Inu, žádné „plácnutí“ dětí jsem neviděla a i mama Rut říká, že to často nedělají…že to není potřeba.

TAGS
RELATED POSTS