Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divopraxe edunomád putuje travel hack život s kmeny

Jmenuji se Vtěrka a budu u vás bydlet…

By on 23.7.2016

tahle větička, kterou jsme v rámci nějakých šprýmů používali na základce (větu si pamatuji přesně, kontext vůbec), se mi tu opakovaně vybavuje, když se vtírám do rodin. A její konec není vždy o bydlení, ale třeba o stravování nebo práci…

Tentokrát – na Aloru – to ale bylo překvapivě snadné. Dorazila jsem do vesnice, která je nyní už mým dočasným domovem, prohodila pár slov s místními svou lámanou indonéštinou, dala si s nimi kávu, nabídla cigarety, byla milá na děti… A pozvání, ať se vetřu a přespím ve vsi, přišlo z jejich strany! Přímo z úst – nechci říct přímo šamana – ale jednoho z nejvýše postavených starších v celé komunitě, který vede rituály apod. No samozřejmě, že jsem přijala…

Pozvání se týkalo večera, kdy se rituálně otevírá sezóna sklizně a celou noc se tančí, zpívá, žvýká betel a pije káva. Ráno, když jsou všichni buď totálně grogy nebo plní energie blížící se transu či jinak změněnému stavu vědomí, pak přijde na řadu obřad svěcení vodou, symbolického sklízení plodů a sekání bambusu.

Noc i ráno jsem absolvovala s místními a přespání ve vsi znamenalo asi dvě hodinky klimbání přerušovaného údery rituálních gongů, hrdelním zpěvem a výkřiky tanečníků.

Větu o vtěrce mi tedy bylo souzeno vyslovit až ráno, po první noci strávené ve vsi. Zkuste si to představit – spala jsem chvilku, kruhy pod očima, v krvi vysokou hladinu kofeinu, stěží jsem byla schopná myslet a jala jsem se indonésky vysvětlovat svému hostiteli, že vlastně tak úplně teď neodejdu, že zůstanu. A to několik dní.

Inu, jiná kultura přináší v takové chvíli jiné výsledky… Prostě řekl, že jo.

Tak teda jo. Je ze mě dočasný vesničan, a když je to období sklizně zahájeno, tak určitě i nějaká práce na poli se pro mě najde.

 

Ještě musím nakoupit cukr, rýži, nějaké prací prášky a věci pro děti, abych prokázala vděčnost… Peníze si ode mě nevezmou, jede tu směnný obchod.

 

 

Dodatek: Nutno uznat, že mi trochu pomohlo, že jsou v této vesnici zvyklí, že občas někdo takhle přijde… Ve vesnici čas od času působí jeden tým vědců, kteří pomáhají místním dát jejich nativnímu jazyku Abui písemnou podobu a udělat tak trochu Abui-národní obrození :-). Ve vsi však nemluví anglicky nikdo, s výjimkou jednoho mladého muže, který angličtinu ovládá o chlup lépe, než já indonéštinu (a jak vypadá má indonéština, můžete číst tady). Takže žádná sláva.

TAGS
RELATED POSTS