Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje seberozvoj na divoko

Měsíc na cestě: 5 věcí, co jsem se naučila a 5 věcí, které prostě nezvládám

By on 13.7.2016

Dnes je to přesně měsíc, co jsem opustila domov a vydala se na cestu za edunomádským dobrodružstvím. Na cestu za vzděláváním dětí i sebe samotné. (Mimochodem, u článku je fotka opice, protože jsem nevěděla, jakou vybrat k tomuto tématu – můžete si to interpretovat třeba tak, že jsem drzá jak opice, dělám opičárny, opičím se po místních…)

A měsíc je ideální čas na drobné ohlédnutí za mou první velkou sólo cestou. Takže:

Co jsem se za ten měsíc naučila?

  • Mít trpělivost. Bez té to na cestách a hlavně v Asii nejde. Trpělivost potřebujete při dopravě z bodu A do bodu B, protože čas je tu krajně proměnlivá veličina. Trpělivost potřebujete při smlouvání, protože to chvíli trvá a vy na sobě nesmíte dát znát emoce, úsměv je jediný přijatelný výraz. Trpělivost je nutná vůči neustále pokřikujícím dětem, výrostkům, dospělým i zasloužilým starců, kteří vás prostě musí pozdravit. A když už v jednom dni odpovídáte po stosedmdesátésomé na otázku jak se máte, kam jdete a odkud jste, tak jen trpělivost vás zachrání pře infarktem nebo napadením místňáka.
  • Navazovat vztahy s naprosto cizími lidmi. Nebudu zastírat – přátelé i rodina mi chybí, chybí mi možnost sdílet zážitky, emoce i obavy. Jedinou cestou, jak z toho ven, je hledat si náhodné přátele. Mezi místními si hledat přátele musím, to je jediná cesta, jak poznat místní zvyky. Mezi turisty bych nemusela, ale popravdě je osvěžující pobavit se s někým ze stejného kulturního okruhu, kdo s vámi sdílí podobný styl života a kulturní významy. Zrovna včera jsem po víc jak deseti dnech mluvila s Evropanem, klučinou ze Španělska. A bylo to skvělé! Bavili jsme se o knihách Kena Robinsona a vzdělávání. A tak oslovuji cizí lidi, Indonésany i cizince, učím se být drzejší a vtěrná.
  • Jak rozdílné mohou být formy demokratického a svobodného učení. Navštívila jsem řadu inovativních škol a každá volila jinou cestu ke společnému cíli – vychovat vzdělané, respektující, odpovědné a svobodné bytosti, kterým záleží na druhých i světu jako celku.
  • Být sama se sebou a prožívat radost tady a teď. Ohromně si užívám tuto fázi v Indonésii, kde nemám žádné plány. Ráno se vzbudím a ptám se – co budu dnes dělat. A mohu dělat cokoli a každý den přinese nové příležitosti jak být užitečná a učit se nové věci. A když nemáte plány a svět vás stále překvapuje, tak prostě žijete tady a teď. Pro tento okamžik. A vše je jasnější, nezamlžené oparem povinností, plánů a stresů.
  • Řídit motorku. Potýkala jsem se s ní již při předchozích cestách po Asii, kdy se mi podařilo i píchnout. A teď, po hodině jízdy s místním kamarádem jsem byla s to autonomně řídit. Ale o motorku ani tak nejde, vyplývají z toho spíš dvě zjištění: když něco potřebujete a chcete, tak to fakt zvládnete (minule jsem se to naučit nemusela, protože řídil můj muž) a nejdůležitější je nebát se, nepodceňovat se a prostě to zkusit!

A co pořád nezvládám?

  • Mít dostatečnou trpělivost 🙂. Ano, čekání mě stále umí iritovat, emoce se mnou někdy šijí a neustálé dotazy místních mi umí jít na nervy. Kdo ví, zda takovou trpělivost, jaká by byla třeba, vůbec kdy budu mít.
  • Mluvit dobře indonésky. Dokud se tu pohybuji jako turista, objednávám, smlouvám a vedu základní zdvořilostní konverzaci, tak mám pocit, že indonéštinu fakt válím. Pak přijdu do rodiny, mezi přátele a mám se bavit nad rámec základních frází a jsem v háji… Ale nevzdávám to!
  • Být drzejší než místní. Místní jsou drzí – tedy dle našich měřítek. Dokážou oslovit kohokoli a zeptat se ho na cokoli. Pro ně to není drzost ale zdvořilost. A mně je pořád spousta věcí hloupá, stydím se, nechci otravovat. Ale pak mi dojde trpělivost (viz výše J) a řeknu si: když mohou oni, tak já taky…
  • Neškrábat se po kousnutí komárem. To je můj věčný problém. Komáři mě milují. Já je nesnáším. A mám prudké reakce. Kdo cestuje se mnou, cestuje bez štípanců, protože všechny brebery naskáčou na mě. Už jsem si tu prošla stádiem Indky, kdy jsem měla velký krvavý štípanec uprostřed čela i fází polovičního indiána, kdy mi zrudl obličej o bodnutí včely do ucha, těsně vedle mého piercingu. Ale toto už je zahojeno, jen ty komáří ďobance jsou furt rozškrábané a svědí dál.
  • Poznávat zdejší souhvězdí a cítit se po jižním nebem jako doma. Bezmračná noc je asi nejvíc zneklidňující část dne. Člověk se dívá ke hvězdám nad jižní polokoulí a nepoznává je. Mohl by být klidně na zcela jiné planetě. Pořád mě to znepokojuje a trochu se obávám, že nikdy nepřestane.

 

Ale rozhodně se ještě v dalších dnech, týdnech a měsíc budu mít co učit. A že je furt co se učit, platí vlastně pro celý život.

Tak krásný den, krásný život a krásné učení přeji!

TAGS
RELATED POSTS