Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divožáci inovativní školy

Julianna McCarthy: Škola funguje nejlépe, když si učitel může sednout, založit ruce a nedělat nic. A děti se učí samy.

By on 28.6.2016

Julianna je ředitelkou Currambena School fungující na předměstí Sydney. Currambena funguje již přes čtyřicet let a snaží se vychovávat děti autonomní svém učení, zvídavé, sociálně zdatné, sebevědomé a zároveň hluboce respektující druhé.

 

Touto otázkou otvírám všechny rozhovory, které dělám. Neujdete jí tedy ani Vy. Jste šťastná?

Šťastná? Že jsem tady ve škole a mohu pracovat s dětmi? Ano, jsem šťastná, protože je to neuvěřitelné místo. A to, že jsem tu začala pracovat, byla asi nejlepší volba mého života. Uvědomuji si to zejména na školních shromážděních, kde rozhodujeme důležité věci a mnohdy to vypadá, že je rozhodnout ani nejde. Ale děti je rozhodnou vždy. A vždy je jejich rozhodnutí správné. To je neuvěřitelné!

 

Jak dlouho tu pracujete?

Od roku 2002. Takže čtrnáct let. A předtím mé děti navštěvovaly tuto školu.

 

A jak byste vystihla hlavní rozdíl mezi Currambenou a veřejnými, běžnými školami?

Hlavní rozdíl je, že jsme absolutně nekompetitivní, nesoutěživá škola. Takže nemáme žádné známky, žádné testování a žádné srovnávání mezi dětmi. S každým dítětem pracujeme individuálně a každému nabízíme takové výzvy, které odpovídají úrovni, na které právě je.

Další rozdíl je,že každému dítěti necháváme dostatečný prostor. Jak v jeho fyzickém pohybu, tak i v rozhodování. Jsou to děti, kdo stanovuje pravidla chování ve škole, využívání hřišť a pomůcek.

Rozdíl je i v tom, že tu není žádná hierarchie, žádný šéf. Já jsem sice koordinátor, ředitel, ale to znamená jen to, že se starám, aby vše fungovalo, vše tu bylo. Ale každý učitel je zcela odpovědný za své hodiny, své děti i jejich rodiče. Je to zcela jeho odpovědnost a o všem si rozhoduje sám. Pak tu máme také školní koncil, který dělá rozhodnutí týkajících se věcí přesahujících chod školy. A ten koncil je složený jak z učitelů, tak i rodičů, takže i ten je stále velice demokratický.

 

A o čem všem rozhodují děti?

Mohou rozhodovat o pravidlech ve společném prostoru, jako jsou hřiště, dvory, dílny… Mohou jednat s učiteli o tom, kam vyrazí mimo školu, co se učí ve škole, jak jsou organizovány hodiny i jak jsou uspořádány třídy.

 

Užíváte metodu učení, kdy si žáci řídí své učení sami (self-regulated learning). Mohla byste popsat, jak to funguje?

To je velice důležité, protože od začátku vedeme děti k tomu, že učení je jejich odpovědnost jejich volba. Učení není žádná laskavost, kterou jim poskytujeme, a není to ani povinnost, ke které je nutíme. Je to prostě jejich volba a my jako učitelé jim ukazujeme, jak krásná a fascinující může být.

A když jsou děti dobrými studenty, tak jen proto, že samy chtějí, že milují studium. Jejich učení není nic, co by potřebovalo postih nebo dohled. Učitelé jsou jejich mentory a ne někým, kdo jim říká, co mají dělat.

 

A jak poznáte, do jaké míry jsou děti autonomní ve svém studiu?

Mezi dětmi jsou obrovské rozdíly. Některé děti jsou v řízení vlastního učení velice vyspělé. A kladou si na sebe obrovské nároky a stanovují obtížné úkoly. Jiné děti v tom tak dobré nejsou. A potřebují mnoho povzbuzení, podpory a asistence ve vlastním učení. Ale schopnost řídit a organizovat si, jak se učím je také dovednost a tak se to lze prostě naučit.

 

Jak podporujete motivaci dětí?

Záleží to hlavně na učitelích, kteří vytváří prostředí pro učení. Takové prostředí, které děti motivuje, vzbuzuje jejich zvědavost a umožňuje jim učit se tak, jak jim to vyhovuje.

Učitelé jsou vlastně takoví obchodníci, kteří nabízí znalosti a dovednosti, aby je prodají. A když je nabízí dobře, tak po nich děti skočí.

Ale základ je inspirativní prostředí. Učitelé tak musí být kreativní, nabízet výzvy a dát dětem prostor je přijmout. Musí umět vykročit ze zažitého rámce, dívaje na věci nově.

 

A jsou u vás někdy i děti, které nejsou motivované? Třeba ty, které přijdou z veřejných škol, jsou demotivované a nechtějí se učit prostě vůbec nic?

Ano, někdy k nám přestoupí z veřejných škol a, nebo prostě nastoupí a tu motivaci nemají. Když mluvíme o dětech z veřejných škol, tak opět jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Některé se adaptují velice rychle. Ale jiné ne. A ty musíme nejdřív „odškolnit“. Tyhle děti někdy nechodí do školy, protože tak rozumí své svobodné volbě a využívají ji. Svobodnou volbu vnímají jako možnost nedělat nic. A tak vysedávají venku a poposedávají po stromech, a když za nimi přijdeme, tak prostě řeknou, že nechtějí dělat nic. A my je samozřejmě nemůžeme nijak fyzicky nutit, aby do školy šly. Ale po nějakém čase zjistí, že ve třídách se dělá spousta rozhodnutí. A oni jich nejsou součástí, a že pokud chtějí rozhodovat a chtějí, aby byl jejich hlas slyšet, tak se prostě musí zapojit a musí být součástí toho všeho. A často nejdou do výuky ani celé čtvrtletí. Ale pak se stává, že mají prázdniny, po prázdninách se vrátí a najednou se plně zapojí do chodu školy a do učení. Prostě se něco stane a oni mají do toho chuť.

Jiné děti si přináší i jiné problémy, než nedostatek motivace. Mohou to být problémy v rodině nebo problémy v navazování sociálních vztahů. Ty děti, které mají problém v socializaci, často utíkají do učení. A jsou excelentní, skvělí studenti a vynikají v matematice a jazyce, mnohdy úplně ve všem. Ale v těchto případech, je pro nás prvořadé vyrovnat se s jejich potížemi, s jejich socializací. Protože tady je potřeba nejprve dokázat fungovat druhými, zapojit se do rozhodování, najít své místo…než se plně můžete pustit do učení. Protože bez zapojení do komunity a porozumění druhým, neporozumíte ani sobě a pak obtížně řídíte své vlastní učení. Tito excelentní studenti se učí vše, otrocky, ale nedokážou řídit svůj učební proces, stanovovali priority. Učení je pro ně prostě jen útěkem.

 

Jaké znalosti a dovednosti tu chcete děti naučit?

Chceme děti naučit, aby milovaly učení. Chceme je naučit respektu a být plně zodpovědní za své jednání, ať již se jedná o učení, rozhodování nebo řešení problémů. Chceme, aby pochopili, že si musí udržet tvář a být čestní a upřímní zejména samy k sobě.

Chceme je zkrátka naučit to, co nazýváme dovednostmi pro život (life skills). Protože ty budou používat do konce života. Chceme je naučit řešit konflikty a vyrovnávat se s novými a neznámými situacemi.

A samozřejmě je chceme naučit číst, matematiku a náš jazyk. A když mají tyto dovednosti, tak už se všechno ostatní naučí bez ohledu na nás a naše úsilí.

 

A jsme úspěšní v dosahování těchto cílů? Třeba když srovnáte své absolventy a děti z veřejných škol?

Naše děti dokážou prosadit svůj hlas a přitom si být vědomi, že jsou si s ostatními rovni, umí je respektovat. Nepochybují o sobě, ale vědí, že musí druhé respektovat tak, jak chtějí, aby druzí respektovalis. Když jdou na střední školy, tak nemají problém třeba v jednání s dospělými, aby prosadily svá práva, ale také aby si řekly o potřebnou pomoc a podporu.

A také se lépe vyrovnávají se svou pubertou, svým dospíváním a hledáním sebe sama.

A často se k nám vrací, přichází již jako dospělí, aby nám řekli, co se naučili, jak jsme je podpořili a pomohli jim… A máme i velice úspěšné studenty. Zrovna minulý týden se tu stavoval jeden z nich, který je nyní soudcem nejvyššího státního soudu.

 

A v čem spočívá to tajemství, že se Vám tohle všechno daří?

Předně je to o lidech, kteří tu pracují. O našich učitelích. Trvá to dlouho, než tu někdo začne učit. Když přijde nový učitel, tak nejprve asistuje jinému. A to mnohdy i dva roky, aby se sžil s tím, jak to tu funguje, jakým jazykem k dětem promlouváme a aby pochopil, jaká je role učitele. Aby se naučil stát v pozadí, nechat odpovědnost na dětech, poskytovat jim podporu a radu, ale do velké míry je nechat být.

Ideální je, když učitel ve své třídě může nedělat nic. Prostě si sednout, založit ruce a o zbytek se postarají děti. Učí se samy, znají své povinnosti a také vědí, kdy je vhodná doba, kdy mají vyhledat pomoc učitele.

 

Více o Currambena School můžete číst ZDE.

A o našich ScioŠkolách si můžete přečíst TADY.

 

logo_scioskola

TAGS
RELATED POSTS