Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je seberozvoj na divoko

Jsem idiot, co nerozumí světu: optimismus prý není v módě, ale mě dělá šťastnou

By on 26.5.2016

Včera jeden můj přítel sdílel na facebooku článek časopisu Respekt, mého oblíbeného plátku, o tom, že optimismus již není v módě (k přečtení ZDE). Pesimismus prý ovládl politické kampaně a sociální sítě. A když si pročteme diskuse na sociálních sítích, jednotící linkou všech nejhlasitějších haterů je právě pesimismus. A jak trefně poznamenávají autoři Ivan Lamper a Martin M. Šimečka, optimisté jsou považování za idioty, co nerozumí světu.

A mně se chce z plných plic řvát: díky bohu, že jsem idiot, co nerozumí světu!

Jsem optimistou a jsem šťastná. Věřím, že svým nastavením mysli utváříme své vnímání světa- A svými činy (vycházejícími z optimistické pozice) svět měníme. Společenská realita není stejná jako svět přírody, neplatí zde neměnné přírodní zákony. Když zakřičím svůj názor v prázdném tunelu, ozve se ozvěna. Tak to funguje. A basta! Když ho zařvu v tunelu plném lidí, ozve se ozvěna a stát se může X dalších věcí a já dopředu nevím, jaké budou. Buď si mě lidi nebudou všímat, páč jsem nějaká divná, nebo mě někdo okřikne, ať jsem zticha. Jiný se se mnou dá do diskuse, někdo třeba bude souhlasit a zatleská, někdo to natočí a dá na youtube s popisem „bláznivá ženská řve v tunelu“. A další bude mít možná chuť mi jednu vrazit, protože se mnou nebude souhlasit. Společenská realita nefunguje podle jasných a dopředu známých a předvídatelných zákonů. Společenskou realitu tvoříme MY. A je taková, jako jsme MY.

Ale proč je pro mě optimistická pozice lepší? Už jen proto, že bez ní bych asi nemohla dělat projekt, jako je EDUnomád. Vydat se sama do světa, učit se s lidmi, žít v úplně cizí vesnici mimo dosah asfaltových silnic apod. To vyžaduje alespoň základní důvěru v lidi. Víru, že svět je v podstatě dobrým a přívětivým místem. Víru, kterou pesimistické proklamace zpochybňují a opovrhují jí.

Vlastně každý velký počin (a tím netvrdím, že EDUnomád je velkým počinem, byť pro mě to velký krok je) vyžaduje optimismus. Víru, že to jde a že se to vydaří. A pokud ne, tak se z toho poučíme a příště se nám vydaří něco jiného.

Pokud jsem pesimistou, proč bych měl jednat a věci měnit? Vždyť to nejde! Proč bych měl pomáhat druhým? Vždyť jsou to prohnilí lotři, kteří na mě chtějí parazitovat! Proč bych se měl starat o blaho okolí? Vždyť ho obývají lotři a je v něm nebezpečno… Půjdu domů, zanadávám si a bude. Pesimismus vede k pasivitě a sobectví. Pesimismus plodí strach a strach paralyzuje, zahání lidi do komfortní zóny jejich ulit, kde jsou asi tak aktivní jako lenochodi poté, co si nacpali břuch. Anebo je vyhání ven do útoku. Neusilují o něco, ale brání se proti něčemu. Pesimismus a strach vede k typickým obraným reakcím: útěku nebo útoku.

Ale protože jsem ten optimista, tak věřím, že svět není plný pesimistů. Že ti jsou nyní jen nejvíce slyšet. Že pesimismus je přechodnou módou, trendem, který zabral výrazné místo ve veřejném prostoru. A že těch, co si vypěstovali optimistický postoj k životu, aktivních lidí s chutí měnit svět k lepšímu, je pořád dost.

Tak přeji krásný optimistický den!

 

 

V naší ScioŠkole je optimistická životní pozice základní hodnotou. Lidé se nerodí jako optimisté či pesimisté, je to postoj, pozice, jíž se jde naučit a pěstovat ji (viz např. Seligman, M., Naučený optimismus). Je to jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme ve škole a zejména jako rodiče dětem předat (já jsem vděčná své mamince, že mi optimistický pohled na svět předala a šla příkladem). Málo co je větší dar než víra v sebe, důvěra (byť ne slepá) v druhé, víra, že věci měnit jde, odvaha tak činit.  Optimismus (ne naivita!), je nezbytný pro to, abychom dělali spíše něco, nežli nic. Abychom naplňovali svoje cíle a snažili se dělat svět lepším. Chceme vychovávat děti, budoucí generaci tak, aby byly aktivní, chovaly se morálně, byly nesobecké a snažily se o dobrý život a lepší svět – pro sebe, své rodiny a přátele, okolní komunitu, svou zem i celý svět. A to je bez optimismu, víry v sebe, respektu a důvěry v druhé nemožné.

 

 

P.S.: Omlouvám se za článek, který je spíš úvahou než blogem o cestě a vzdělávání. Ale optimismus považuji za předpoklad vzdělávání aktivních a schopných lidí a je základem mého života. Bez něj bych nebyla, kým jsem. Bez něj bych neodjížděla na edunomádí cestu. Bez něj, bych vám tady nepsala.

 

logo_scioskola

TAGS
RELATED POSTS