Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je

Jak se učím indonésky: když jazyk nemá sloveso „být“ ani přídavná jména

By on 1.5.2016

Indonéština je fakt zábavná. Třeba upozornění na výmoly a zatáčky na indonéských silnicích „hati hati“ znamená doslova „dvě srdce“ a přeneseně „máme vás rádi, buďte opatrní“. A hnědá se řekne „chokolat“. A množné číslo uděláte tak, že slovo zopakujete. Takže když „anjing“ je pes, tak psi jsou „anjing anjing“. Nemá sloveso „být“ a místo přídavných jmen má tzv. „statická slovesa“.

Pamatujete si ze školy na sešity-slovníčky, tabulky s časy, poučky o pořádku slov ve větě? A na písemky v nichž jste sklízeli jedničky? A na to, když jste vyjeli do zahraničí, jak jste nedali dohromady funkční větu?
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že naučit se jazyk znamená naučit se gramatiku. Že nejprve se musím stát filologem, odborníkem na jazyk a pak teprve začít mluvit. Jsem přesvědčená, že po republice nám běhá spousta lepších či horších náctiletých germanistů a anglistů, kteří dokážou přesně definovat předminulý čas průběhový a správně říct koncovky slov všech rodů ve všech pádech v němčině, ale na pivu (ehm, jsou náctiletí tak na džusíku) by si s německým nebo americkým vrstevníkem nepokecali.
A když už jsem si uvědomila, že učit se nejprve jazykovědu a pak se začít pokoušet o mluvení je zvrácené, narazila jsem na nedostatek běžně dostupných vzdělávacích zdrojů.
Jenže já se tu indonéštinu naučit musím! Tak jsem to zkusila s konvenční učebnicí a začala šprtat přivlastňování, používání prefixů, sufixů, udělala si slovníček… A výsledky nikde. Nakonec mi došlo, že v digitální éře učebnici nepotřebuji a že UTFG (use the fucking google) je první poučka, co jsem si měla naordinovat.
A pak jsem objevila aplikace na učení indonéštiny (z dílny Innovative language – pokud se chcete učit takřka jakýkoli asijský jazyk, vřele doporučuji) a šla do toho. Po měsíci poslouchání rozhovorů (kterým na začátku nikdy nerozumím), vtipných hlášek průvodců výukou Jamesona a Firy jsem byla schopná základní konverzace. Poslouchám, mluvím, dělám chyby a učím se z nich. Přes facebook si píšu s lidmi z Indonésie a přestože musím stále používat větu „ma´af, belum saya tidak berbahasa indonesia betul“ („omlouvám se, zatím nemluvím indonésky moc dobře“), zlepšuji se každým dnem.
A učím se všude. Takže až narazíte v tramvaji na někoho, kdo v ruce svírá kupku barevných papírků a pod vousy (obrazně, skutečné vousy opravdu nemám) si bručí se zpěvnou intonací divná slova, pravděpodobně to budu já.

TAGS
RELATED POSTS