Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci edunomád doma je

Co se chci naučit od dětí kmene Manggarai

By on 28.4.2016

Známý neurolog John Medina říká, že kdybychom chtěli vytvořit prostředí nepřátelské pro rozvoj dětského mozku, vytvořili bychom školní třídu s frontální výukou. Ať již Medinovi věříme nebo ne, je zajímavé sledovat demokratické a svobodné školy, které se snaží zbavit těch negativ běžné školní třídy, které dětem brání v efektivním učení, které by jim dávalo smysl a bavilo je. Některé demokratické školy na své cestě navštívím.

Většina těchto škol se při vysvětlování svého přístupu k dětem odvolává na práce zmíněného Johna Mediny nebo Petera Greye, Naomi Aldort, Jareda Diamonda a jiných. Ti se pro změnu odvolávají na to, jak se děti učí v tradičních kulturách, či jak se po tisíciletí vzdělávali děti lovců sběračů.
Jejich hlavní argument vychází z toho, že z evolučního hlediska je pro učení a rozvoj dětí přirozené, aby: a) vyrůstaly ve věkově smíšených skupinách; b) měly mnoho času a prostoru ke hře; c) měly přístup k nástrojům své kultury a mohly je používat jako dospělí, napodobovat je; d) měly kolem sebe dostatek dospělých, kterým mohou věřit; e) aby byly zapojovány do života komunity…

Je zajímavé o tom všem číst. Ale já to chci zažít na vlastní kůži, vidět na vlastní oči a trávit čas s takto vedenými či spíše nevedenými dětmi. Dostat se mezi lovce sběrače už není v dnešní době jen tak. A ani si nejsem jistá, zda je ohleduplné a etické, aby tyto společnosti naplňovaly stereotyp vtipu: „Jak vypadá typická rodina lovců sběračů v 21. století? Máma, táta, pět dětí a kulturní antropolog.“

Rozhodla jsem se proto asi dva měsíce strávit s dětmi kmene Manggarai ve vnitrozemí ostrova Flores. Jedná se o nebohatou, zemědělskou společnost, kde stále přetrvávají prvky kmenového uspořádání, ale mobily a motorky jsou běžnou součástí života. Je to společnost, kde děti bosky pobíhají po lesích, do školy zajdou občas, pomáhají na poli a hlavně si hrají. Když jsem před dvěma lety projížděla tyto oblasti, tak mě fascinovala jedna věc- dětí bylo všude plno, velké malé dohromady a žádné nikdy nebrečelo. Jen se smály a přicházely nás – turisty – zkoumat a žádat, ať je něco naučíme, ukážeme něco zajímavého. Navíc Indonésané patří, odhlédneme-li od ekonomického zajištění, mezi nejšťastnější lidi světa.
A věřím, že stojí za to takovéto děti udělat svými učiteli. Co se tedy chci a můžu od dětí Manggarai naučit?
• Jak vnímají a dle čeho uznávají přirozenou autoritu.
• Jak si určují role ve věkově smíšené skupině.
• Jaké typy her preferují.
• Jak probíhá spontánní učení.
• Jakou zodpovědnost a jaké povinnosti vůči své komunitě mají.
• Zda se takto naučí víc, než co nezbytně potřebují pro přežití.
• Jak nejlépe řídit motorku po prašných horských cestách.
• Jak se pěstuje rýže a káva.
• Jaké volně rostoucí plodiny se mohou jíst a jakým se vyhnout.
• Nová slova a fráze v indonéštině.
A určitě i mnoho dalšího, o čem zatím vůbec nic netuším.

O všem budu psát, vše budu fotit, točit a dokumentovat a vy to můžete skoro v přímém přenosu sledovat na tomto webu a na mém facebooku.

TAGS
RELATED POSTS